Zimní kaple gonzanka

     V chladných měsících slavíme liturgii v upravené sakristii. V oblastech severně od Alp bývá dosti časté, že chrámová večeřadla překypují jakousi až duchovní námrazou, rozmanitou bujností plísní, hub, všelijakých drobných organismů a dalších obdivuhodností. A jistě by se našel nejeden věřící, který by byl i ochoten přísahat,  že toto nezpochybnitelně náleží k pokladům tradice naší církve.

Když vážíme cestu do kostela, jdeme domů. Chrám je dům. Je to živý dům. A kde je dům, tam je i domov, zázemí. Je opravdu moudré činit z domu Božího místo natolik odpudivé, kam by běžně uvažující člověk nikdy nevstoupil, natož chvíli poseděl? Je vůbec možné, aby se toto místo  mohlo stát prostorem pro setkávání?

Krása Tvého domu, Hospodine, je jistě dána i tím, že na ní spolupůsobíme. Třebas i tím, že v nějaké té místnůstce zatopíme, aby se srdce snadněji prohřála. Vždyť i lidská srdce potřebují být dobře temperována.

A proč "gonzanka"? Inu, v omšelé zásuvce na faře jsme našli pozapomenutý drobný relikviář. Šlechtický rod Gonzágů si respekt zaslouží zcela přirozeně. A což teprve, když hovoříme o jakémsi Aloisovi. Dosti nečekaně obohacuje slavný rod o další duchovní rozměry. Co s ním, zaznívá rodinou. Vlastně, ani dnes si s ním nevíme moc rady. Z rodu tak bohatého, že bychom další bohatství snad ani neočekávali. Tak mladý. Nebo, snad naivní? Dokonce i četná zobrazení útlounkého světce spíše odkazují až na jisté náznaky nábožné demence (ono se to tak prostě bralo: světec není jako my. Je "jiný"!

Naštěstí můžeme nahlédnout k pravému obrazu. Gonzágové, jako správný majetný rod, měli ve zvyku nechat své význačné členy vymalovat. Malíř maluje Aloise jako dědice rodu, zároveň však nemůže skrýt nositele Krista. Podívejte se mládenečkovi do očí: tolik laskavé odvahy.