procul este, profani

     V kněžišti našeho chrámu, vysoko po jižní straně ve špaletě kruhového okna, skví se nápis: procul este, profani, přeloženo: odstupte, nezasvěcení...

Označení péče o svěřená mysteria, nebo důrazné varování? V Kristu Ježíši, který nám v sobě zprůhledňuje snad všechna myslitelná tajemství, je chvályhodné držet se takovéhoto pravidla. Nadto, je nám předkládáno jako tradiční. Avšak nevyléváme z pomyslné vaničky s nepotřebnou vodou i vytoužené dítko?

Rádi určujeme, kam smí (nesmí) člověk. Mnohá podivuhodná místa jsou jaksi zákonně zapovězena. Lidem kvůli lidem. Ne na základě nikdy nekončící Boží péče o člověka. Kde se tedy má nejeden člověk s Bohem setkávat? Snad v "hospodě"?!

Hospodin versus hospoda. A přece, již od útlého mládí, s lehkým pousmáním, obdivoval jsem jistou podobnost těchto dvou tak kategoricky rozporných slov. Zvukosnubnost těchto výrazů je však nepopiratelná. Hospodin, Pán, ve slovanských jazycích Gospoda - ve smyslu: hospodář, ten, komu na nás záleží, kdo má o nás starost a raduje se z našich plodů, prostě: má nás rád (ne tedy tolik: nejvyšší ze Špiclů, velebný Hrůzný či božský Imperátor apod.) Je dobré určovat Bohu kam smí? Vzácné znevažujeme, abychom pak o tom samém hovořili tak obhrouble? Jaký je prapůvodní smysl, hodnota skutečnosti pojmu hospoda? Místo, kde si člověk (poutník) může odpočinout, posilnit, pohovořit, povzbudit se navzájem, přenocovat, a v nové síle pokračovat v cestě dál. Jsou to další záchytné body na cestě, které nám nabízí samotný Bůh. (Ne tedy: místa krajně nedůvěryhodná, špeluňky, brlohy hříchů, příležitosti k okrádání a mrzkému zisku.)

Tvary Hospodin a hospoda prokazují nejen zvukosnubnost. Oba lze připočíst ke slovům jednoznačným. V prvém je vyjádřena plnost Dobra a v druhém jeden z odstínů Dobra. To, že my těmto skutečnostem přiřazujeme významy někdy až propastně odlišné, je výrazem naší slabosti a zabedněnosti. Podobně je tomu i se slůvkem křesťan. Ten, kdo je samotným Kristem označen jako: světlo a sůl země. Ona mnohoznačnost, která nám přijde na mysl při zaslechnutí pojmu křesťan (komediant, pokrytec, fanatik aj.) je vlastně nepřímým důkazem ztráty hodnověrnosti našeho pojetí (uchopení, zotročení) víry, nikoli samotného křesťanství.

O tom, že se dotýkáme nelehkého námětu, svědčí i tzv. "falešná zvukosnubnost". Což nabízí kupříkladu ruština. V tomto jazyce je užito pro slovo "mír" i "svět" jeden a ten samý výraz. Jistě právem. Vždyť hodnota světa je nejhlouběji vyjádřena božím pokojem. Jenomže. Co ten Rus na nejvyšší úrovni tam zrovna říká? Chce "mír"? Nebo chce "svět"? Diplomatická mimika bývá tak nečitelná, rozdíl tak nepatrný, snad jen ve tvaru koncovky, a ty, podobně jako krajiny sousedních národů, se často polykají.

Církev není pečlivě uzavřeným klubem vyvolených. Více je otevřeným srdcem, svědomím, hlasem i otázkou a především zázemím - domovem. Motto: "procul este, profani", pokud by nevycházelo z milujícího srdce, oživí spíše oprávněné obavy o "domácím násilí", a k tomu všemu ještě "zbožném". (Ruku na srdce: o domácím násilí v katolických rodinách správný věřící přece nemluví, že?)

Výzva: Jděte do celého světa - nepředpokládá jakýsi výběr z výběru, rozčleňování na vyvolené a vyvolenější, zamezování přístupů, odstraňování nepotřebných, vybírání si /příbuzné slovo jest "hereze"/ z nejchutnějšího ovoce - ale hlásání Naděje. Existuje na zemi místo, na které by Bůh vstupovat rozhodně neměl? Kdysi v mohutném sboru bytostí andělských vyvolala u nezanedbatelné části těchto nebeských opeřenců bouři nevole zpráva, že Nebeský Otec, aby obnovil Naději, sešle na zem svého vlastního Syna (ne, nikdy, neslýchané, to tu nikdy nebylo, v tom ti, bože, sloužit nemůžeme).

Nezapomínejme, že země je místo, které vyrůstá z půdy posvátné. Tuto hodnotu dostala do vínku. Prostor, který je pro jednoho jedině možný, může být pro druhého nepřekročitelně odpudivý. Tak tomu však na počátku nebylo...

Vše, co je voláno k bytí, má v sobě tolik životaschopnosti, aby pod úhlem Boží lásky mohlo dojít k cíli své existence. Vše. Tedy každý člověk, každé místo...

Bože, dej, ať to zbožní pochopí.

Pastorace

ANEB TEXTY K ZAMYŠLENÍ, ODKAZY NA ZAJÍMAVÉ ČLÁNKY, ...

Tajemství "sedmičky"

Chceme-li se dotknout jisté magičnosti čísel a jejich řad, neusilujeme o žádnou senzaci či příliš snadná populárně naučná řešení. Vycházíme z pradávných kořenových propletenců lidského umu, které byly člověku svěřeny (kdysi, stejně i dnes).

Pravidla záznamů slov, dějů, životnosti, jednotlivá tvarosloví psaných poznámek, nepřeberná výpověď jednoho a toho samého, samo o sobě, ve vztažnostech jiných, nakonec i převod do výpovědí číselných... To vše je jazyk hebrejský, jehož (ne)srozumitelnost promlouvá (žádá se, volá) i v časem proudící tradici katolictví.

Nakonec, obdobné "roztodivnosti" lze nalézt i v dalších disciplínách. Pohledem matematickým hledáme nejtěsnější invokaci vůči Božskému, to nejprvnější, nejpůvodnější. Zpravidla použijeme výraz "jedna". Ve smyslu: Ten první, jediný, jedinečný, nejlepší, počátek, základová deska...V Kristu Ježíši nás samotný Bůh úsměvně poopravuje: Ano, jsem prvotním průlomem všeho, tedy jsem "nula". A to nula v absolutních hodnotách. Katolictví pohlíží na láskyplného Boha jako na absolutní nulu. Už jen smysl této věty (a to i v češtině) je mnohovýznamový, natož v souvislostech dnešní doby: zní až příliš nelichotivě. Ale, co by pro nás Syn Boží neudělal. Nedivme se však, že nám takovéto intimní rozpoznávání lásky Boží ostatní věrouky sotva kdy odpustí.

Když člověk dospěje, tam dole v městě Králíky, k bráně poutníků, "vydává se" mladým stromořadím, k jednotlivým kaplím, k výšinám Hory, chráněn věkovitou alejí, aby v samotném závěru "cesty" (životní etapy), kdy únava je znatelnější, dech úzkostnější, shromáždil všechny své síly a odhodlal se k poslednímu vyznání: vystup po schodech k bráně Posvátného místa. Sedmkrát sedm kamenných schodů s mezizastávkami.

Číselné označení "sedm" promlouvá o hloubce, plnosti významů, o tom, co skutečně "je", o sdílení i mezilidském. Sedm v násobnosti sedmi svědčí o Hlubině hlubin, naplnění Plnosti, o skutečném a pravdivém Bytí. Dotýkáme se samotného okraje lásky Boží: 7 x 7 ´= 49 schodů, a k tomu onen poslední kamenný práh vstupu do areálu - "padesátý".

Padesátka zachytitelně promlouvá o nevyjádřitelné Boží přízni, Naději v radosti, o "milostiplnosti".  Každému příchozímu je zde nabízena tato Milost milostí - privilegium lásky Boží. Záleží na něm. Vystoupat 49 schodů, položil nohu na padesátý, "laskavě" položit ruku na dveře, a "vkročit".

To je naše milá Hora Matky Boží: místo, na které doputuji, abych načerpal sílu putovat dál.

Inspirací i živelnou radostí k této  úvaze mi byla drobná (leč tak vzácná) knížečka:

Na počátku prvního dne

autorem je

Václav Loukota

Zapisovatel nechává nahlédnout do záměrů Božích, jazykem člověka, který pochopil, co jen málokdo coby jen tušil, zároveň takovým způsobem, aby pochopili i jeho čtenáři. Dává také možnou odpověď na všetečnou otázku: k čemu dnes znalost či povědomí hebrejštiny. 

Jak důležitý je samotný tvar slova, důraz, bohatství výpovědí jedné a té samé zkušenosti, pohledy podle hodnotových klíčů na to samé. To vše lze přece převádět a načítat i na lidském životě: tvarosloví těla i úmyslů, na co klademe důraz, co chceme říci tím, co říkáme, a že jsme někdy "pěkná čísla".

Byla by převeliká škoda nezačíst se do této knihy. Vlastně, vůbec netuším, proč se o ní tak málo mluví. A neříkej, že nevíš, kde ji objednat. Je jako dobré víno: musíš přivonět,  zprvu hodnotit smysly, doušek po doušku, až k branám srdce.

K čemu tedy hebrejština?

                            Abych pochopil.

                            Abych pochopil život.

                            Abych pochopil, že jsem milován. 

                               (a to není zase tak málo, co myslíš?)

Ukázka z knihy:

     Sedmička představuje v židovské tradici život, který žijeme naplno v přítomné chvíli. První biblická věta nás chce pozvat do stavu, kdy můžeme vnímat přítomné okamžiky našeho života intenzivně a hluboce. Vzpomínám na dětská léta, v nichž slovo "nuda" nemělo místa a vše bylo velké a hodné ke zkoumání. Opakování věcí neomrzovalo, celé hodiny jsme skákali "panáka" nebo chodili do biografu čtyři dny za sebou na jeden a ten samý film. Znali jsme ho nazpaměť do těch nejmenších detailů, ale přesto byl vždycky jiný a v našich očích báječný. Přítomnost námi procházela jako přirozený životodárný proud, do něhož jsme spontánně nořili své dětské duše. Sedmička prvních slov hledá to dítě v nás, dítě, které jsme my či naše okolí odstrčili na periférii našeho života. Sedm slov Božích, sedm tryskajících pramenů, nás burcuje na cestu k onomu dítěti.