Králické postní plátno

     Je to jen několik málo let, co v době postní zakrýváme ústřední obraz sv. Michaela plátnem. 

Prodlévalo, skrytě, a přesto tak blízko, po drahnou dobu v jakémsi masivním dřevěném pouzdře, hned v těsném sousedství neméně hřmotného trámoví (povrchním pohledem takřka dvojčata). Prostě, dva "trámy" volně ložené po zadní straně hlavního oltáře.

      Osadníci, tehdy skoro výhradně mezi sebou hovořící německy, opětovně prošli časem postním a podle odvěkého zvyku plátno sňali a s pečlivostí a úctou sobě vlastní uložili do dřevěné schrány. Bylo to vlastně jejich poslední "ukládání". Leccos se dalo již předpokládat, válečné běsnění ustalo, prvotní termíny odsunů vyřčeny...

      A přicházeli osadníci noví a noví. A nebylo vůle, ani snahy, ani hlasu, aby někdo z těch několika, kteří mohli zůstat "doma", řekl: ale my jsme tady vždycky vystavovali postní plátno. A nebylo vůle, ani snahy, ani hlasu, aby byl někdo z nově příchozích ochoten je vyslechnout.

     Plátno se ztratilo z očí. Vytratilo se z mysli. Až jednoho dne...

      Prozatím se nenašel nikdo z místních pamětníků, kdo by potvrdil: ano, já si pamatuji, to plátno tady bylo vystavováno.

      A tak ve vší až mystické prostotě dlelo (trčelo) uprostřed nás, v ohnisku našich očí i srdcí, jen o něco zlehýnka výše než svatostánek. Nikoli na odiv. Pouze v hrubém až nemotorně obrovském dřevěném pouzdře, po kterém jsme šlapali, když jsme o velikonocích umísťovali nad korunu svatostánku líbeznou rokokovou sošku vítězného Beránka.